ODD10

Oddíl X. Rekapitulace a závěr.

Bývá zvykem u prací tohoto druhu připojovat souhrn v cizích jazycích; důvody jsou trochu vědecké – propagační a trochu asi též komerční. My si budeme počínat poněkud jinak a uvedeme souhrnně v přehledu: 1) v čem se EJ a RZK shodují a 2) v čem se obě památky liší. Níže následující výpočet je ovšem stěží úplný.

Shody EJ a RZK

hláskoslovné a pravopisné: Kr- a kl- se přepisují jako kre, kle v RZ (v RK nikoli). Nasál v nosovkách v RZ i v EJ zmizel. Přehláska a-ě je v RZ i v EJ ještě v chodu; v RZ je provedena méně; v RK – kromě dialektického Jar. – jen výjimečně.

Kmenoslovné: adverbia na –o. Krajiny Neklaniny = oslin, papežin, palmin; shoda částic neželi, pro čeže. Archaismy ve spojkách: kda, jegda, kehdy a dalších.

Ve skloňování: Zájmeno če. Důslednost v deklinacích všech samohláskových kmenů. Odchylky v u-kmenech. Koncovka –ej v gen. fem. sing. Vokativ se nikdy nerovná nominativu. Důslednost ve sklonění zájmen všech tvarů a skupin. Gen. jich, nikdy jejich. Akus. “tě” občas i po předložece a při důrazu.

V časování: primární tvary otěže, nepostigú, vzdujú, vytrže, doběhu, tahú, vzpřieci, zvěsti, nedoždech. Koncovka –ši. Hojná frekvence silných aoristů, správných. Lišení aoristů běch a bych. Padšie, byvšie. Imperfekta zásadně – a správně- od kmene infinitivního. Důsledný infinitiv na –ti. Poměr slovesných předpon vz- a na-. Imprerf. stáše. Volnosti v kmenostupu sloves písati, řváti, zváti. Odchylka typu čiňúc – pleňúcí. V plur. 1. os. konc –my. Aorist sloves s kmenovým znakem –ova: slodova, poskakova (i když vid je úplně jiný!). Poměr složených preterit k jednoduchým týž.

Ve skladbě: Důslednost v kořenu je- a ku- v zájmenech a spojkách co do užití. Původní akusativní reakce u sloves tázati(se), prositi, hýbati, máchati a dalších. Užití předložky dle (z dělja). Předložka po s dat. a akus. v RZ i v EJ.

Různé. Obě památky bez germanismů; zejména “svůj” užíváno dle náležitých pravidel.

B/ Rozdíly EJ a RZK

Hláskosloví a pravopis: V EJ se zaměňuje é, ě s í a i, v RZK nikoli. EJ) a RZ) má správnou 3. os. sing. na –í, v RK bývá –ie. Systém psaní c, č, k je v RZ i v EJ odlišný. EJ má ještě jery, RZ nikoli. EJ má u konc. slovesa “jesum, nejesum” svarabhaktický vokál –u-, jinde se nevyskytuje. V RZ je stabilisován vývoj nosovky “én” po ztrátě nasálu – důsledný systém; v EJ je kolísání. Stahování v EJ neprovedeno, v RZK vývoj pokročilejší. EJ má více imperfekt typu prošáše, v RK je pustiáše, v RZ jen rozvlajáše. EJ má fonetický pravopis ve slovech typu “gda”, v RZK správně “kto” apod. EJ píše vítěz, RZ rovněž, RK “vícez”. V EJ správná vokalisace předložek, v RZK volnosti. v EJ “popští”, v RK důsledně –šč-. V EJ psáno “zěveno”, v RK prejotováno. EJ nemá ani jednou předložku “ku”.

Kmenosloví: EJ nemá komposit (kromě “blagosloven”), ve starší části RZK jsou hojná a jinak tvořena. EJ má mnohem méně “kořenných” substantiv typu “střět”, v RZK jsou v převaze nad jmény se suffixy nebo několikerým suffixem. EJ má daleko častější příklonku – že, v RZK je méně často; -e bývá odsuto nebo chybí celé –že. EJ má důslednou předložku iz, v RZK není ani jeden jistý doklad.

Skloňování. EJ neskloňuje cizí jména, RZK je přizpůsobuje. EJ má méně “živočišných” skusativ (genitivů než RK). EJ má odchylky ve sklonění souhláskových kmenů, RZK jsou naprosto důsledné. EJ má duál bez odchylky, v RZK několik výjimek. EJ má pouze “če”, v RK ml. již co nebo čso. V EJ jsou zvláštní složené tvary soběsim a sebesi, jinde neznámé. EJ má méně u-kmenových koncovek v gen. plur. subst.-óv než RZK. V EJ je daleko více jmenných adjektiv. EJ má nom. od zájmene “sien” ve tvaru “si”, v RZK jen prvně uvedený tvar. V EJ je větší volnost u gen. ak. sing. os. zájmen mě, mne, tebe. V EJ má zájmeno sám gen. samého, v RZK je sklonění jmenné; taktéž u zájm. veš, které, jak se zdá, mělo v EJ ještě podobu ves. EJ má často zájmeno “ten”, v RZ není ani jednou, v RK dost vzácně. V EJ je gen. zájmen “on” vždy jen “jego”, dativ “jemu”; v RZK již tvary kratší (lidové?). V EJ gen. sing. fem. jejé, v RK jiej, jednou jie. V EJ pouze “jáz”, v RK jednou “já”. EJ užívá rigorosně zájmene “sien”, v RK buď odchylky nebo starší způsob, kdy bylo toto zájmeno v širší funkci. EJ má ještě neurčitá adjektiva v přívlastku v pádě 7., v RZK již je tato deklinace omezena. EJ nemá kratší zvratné zájmeno “si”, v RZK je několikrát.

Časování. EJ má jednou tvar “ostanet”, v RZK není jistých dokladů. EJ tvoří časy a způsoby u slovesa “dáti” zásadně od kmene dad, který je v RZK naopak výjimkou. EJ má starší časování athematických sloves: dasti, jesti, věsti; naopak inf. “věsti” je v RK; v EJ perf. vědě a ještě další rozdíly. EJ zná nedokonavé futurum jednoduché od složených slovesa “choditi” – nejde-li o nepravidelnost hláskoslovnou v EJ, kde čteme “chodiate = choďte; v RK zase “chazievati”. EJ nemá “nesprávná” imperfekta o ději (zdánlivě) dokonavém EJ má převážně předpony ryze vidové, RZK významotvorné.EJ má starobylý kondicionál “bychu”, v RK odchylka “bysi”. EJ má rozdíly ve frekvenci suffixů (podivné “pročinicheom”) proti RZK, i když “nové” předpony typu na-, pro-, pod-, nad-, jsou i tam v menšině.EJ má “starobulharský” aorist “rekosta”, v RZK není. EJ nemá novotvary u slovesné II. třídy typu “vypadnuchu, máchnu”. EJ má imperativy důsledně na –i, v RZ je “sebeř”. EJ zná opisnou konjugaci “umrelo bude”, RZK nikoli. EJ nemá odchylky typu “sražem, rozvaděm, naplněma”. V EJ čteme “baeti sie” (s nedokonaným stažením –j-, v RK “nebojú sie”) je-li čtení správné.

Skladba: EJ užívá spojek jako, jeli, jegda, bo; RZK jich neznají. EJ má spojku –a- toliko ve významu odporovacím, v RK ml. část již i ve slučovacím. EJ má důslednější genitiv záporový. EJ má “správný” (?) gen. u sloves s předponou po-. EJ se vyhýbá přivlastňovacím genitivům “paroby krále, oheň bůře” a je v tomto ohledu skore “hyperkorektní: tesť Kaipin, Eliáše prorekova. EJ má genitiv partitivní u jména: pristojácéch slug; v RZK není.

Různé: Slovník EJ a RZK je, i když máme na mysli formální i obsahovou vzdálenost obou textů od sebe, zcela rozdílný. EJ má “mír” ve významu “svět”, RZK nikoliv. V EJ čteme “dveři”, v RK “dřvi”.

Závěrem lez říci, že theorie, jako by bylo EJ krycí falzum pro RZK, které jsou rovněž podvrhem, neobstojí. Všechny tři památky mají sice mnoho shod, ale ty vyplývají z časové blízkosti, v níž vznikly; rozdíly jdou naopak jednak na vrub odlišného ducha básní proti neobratnému překladu, jednak jsou vysvětlitelné o osobnostmi autorů a dialektickými zvláštnostmi. Potvrzuje se tedy zatím toto přibližné datování: EJ – 11. století; RZ stejně starý, ba možná ještě starší, ale s hláskoslovnými anachronismy, zaviněnými přepisem, který lze dobově umístit od století 13. do patnáctého. RK opsán v druhé polovině, ba spíše na sklonku století čtrnáctého; pořízen jako velký kodex skladeb z různých věků, a to některých téměř současných (Lyrika, Zbyhoň), jiných daleko starších, možná z dob, kdy byl letopočet ještě označován trojmístným číslem. To znamená, že chceme-li sestoupit na rovinu odpůrců, je nutno prohlásit všechny tyto památky za starobylé a pravé. Pochybnosti o tom neměly být nikdy vysloveny.